Jak to vlastně se Sofinkou bylo?
Psa jsem chtěla od malička, snad jako každé dítě. Ale protože jsme bydleli v bytě, byli rodiče (jak už to bývá) proti. Ale kvůli rodinné situaci začal být byt dost stísněný, a tak jsme se přestěhovali do domku, samozřejmě se zahradou, a to dost velkou. Když byla zahrada oplocená, vytáhla jsem po dlouhé době knihu z mých nejoblíbenějších, Atlas psů, nalistovala stránku se zlatým retrívrem a představovala jsem si nádherného zlatého psa, který přiběhne na každé přivolání, bez dovolení se ode mne nevzdálí na krok, bude rozumět všemu, co mu řeknu, skvělý rodinný pes, lehce cvičitelný - abych si ho mohla vycvičit zcela sama... No ale jak už to bývá, člověk plánuje a plánuje, a stejně je všechno jinak...
Tou dobou jedna ze dvou fenek border kolie mé kamarádky dostala zánět, ze kterého se po návštěvě veterináře stala pravá březost a 14.12.2006 se narodila tři štěňátka, neurčitého plemene. Moc jsem se o to nestarala, plemeno jsem téměř neznala, kromě Barušky a Agisky. Navíc - můj vysněný pes byl zlatý retrívr. Samozřejmě jsem byla pozvaná na mazlení. Musím se přiznat, že se mi moc nechtělo, protože jsem tušila, že z toho bude víc, než jen podívání se a pohlazení prťat. Protože při pohledu na štěňátka je člověk bez sebe a při pohlazení se mu podlamují kolena. Byla doba před Vánocemi, a tak když se Klára nenápadně zeptala jestli fenka nebo pes a po mé, jen tak plácnuté odpovědi "Fenka" se zeptala dál černá nebo černobílá, opět jsem plácla, co mě první napadlo "Černobílá", byla jsem na sebe docela naštvaná, protože jak jsem znala Kláru, i přes mé "Kláry, já nechni k Vánocům žádny štěně" si to stejně udělá po svém. A tím pádem jsem se už podvědomě loučila se svým vysněným zlatým elegánem, ale nechtělo se mi to tak úplně přiznat...
Tou dobou jedna ze dvou fenek border kolie mé kamarádky dostala zánět, ze kterého se po návštěvě veterináře stala pravá březost a 14.12.2006 se narodila tři štěňátka, neurčitého plemene. Moc jsem se o to nestarala, plemeno jsem téměř neznala, kromě Barušky a Agisky. Navíc - můj vysněný pes byl zlatý retrívr. Samozřejmě jsem byla pozvaná na mazlení. Musím se přiznat, že se mi moc nechtělo, protože jsem tušila, že z toho bude víc, než jen podívání se a pohlazení prťat. Protože při pohledu na štěňátka je člověk bez sebe a při pohlazení se mu podlamují kolena. Byla doba před Vánocemi, a tak když se Klára nenápadně zeptala jestli fenka nebo pes a po mé, jen tak plácnuté odpovědi "Fenka" se zeptala dál černá nebo černobílá, opět jsem plácla, co mě první napadlo "Černobílá", byla jsem na sebe docela naštvaná, protože jak jsem znala Kláru, i přes mé "Kláry, já nechni k Vánocům žádny štěně" si to stejně udělá po svém. A tím pádem jsem se už podvědomě loučila se svým vysněným zlatým elegánem, ale nechtělo se mi to tak úplně přiznat...
Přišli Vánoce, návštěva u Jelínků. "Baru, zavři oči a natáhni ruce." Začala jsem se obávat, co na mě Klárka vymyslela, ale nezklamala: V ruce jsem najednou držela něco, co by mohlo připomínat štěňátko (mamce dokonce morče), černobílé, slepé a s mašlí kolem krku... A tak jsme až podezřele často sedávali společně u stolu a rozhodovali se, jestli si "morče" vezmem nebo ne. Mamka chtěla chtěla postelového yorkšíra, Pavel vlčáka na zahradu a já většího psa, který by se mnou spával v posteli a hlavně - retrívra. Ale když už jsme tak seděli a snažili se rozhodnout, vždycky to skončilo u otázky jména. A když už se baví o jméně psa, nemá smysl diskutovat o tom, jestli jo nebo ne... A tak jsme se často chodili dívat a hladit pomalu chlupatějící mimča a zanedlouho si z Plumlova přivezli ne černobílé morče, ale už medvídka. Naše třída měla jet na lyžák a hned další týden byly jarní prázdniny, takže já zůstala doma s mým medvídkem. Docela jsem se bála první noci, ale Sofinka se stočila do krabice vedle postele a spokojeně spinkala až do rána.
Prošli jsme si loužičkami počínaje, přes první zkušenosti s výcvikem, nepříjemné období ignorace ze strany Sofinky (Kdy mě mnohokrát přivedla za hranice zoufalosti a kdy jsem si uvědomila, že jestli chci "vysněného" psa, musím pro to něco udělat), samozřejmě plno krásných zážitků, jako třeba objevení nejlepšího vynálezu lidstva - balonku. Jediné, o co mě Sofi připravila, bylo kousání předmětů (nikdy nám doma nic nerozkousala). A jsem si jistá, že nás ještě plno nádherných zážitků čeká...
Začaly jsme spolu chodit na cvičák a cvičit agility. Poznala jsem díky Sofi plno skvělých lidí, objevila jsem něco nového, nikdy mě nic nebavilo tak jako kynologie, agility a jiné psí sporty. Nejlíp se cítím na cvičáku, v přítomnosti stejně praštěných lidí, ale hlavně v blízkosti jedné miniborderky...
Prošli jsme si loužičkami počínaje, přes první zkušenosti s výcvikem, nepříjemné období ignorace ze strany Sofinky (Kdy mě mnohokrát přivedla za hranice zoufalosti a kdy jsem si uvědomila, že jestli chci "vysněného" psa, musím pro to něco udělat), samozřejmě plno krásných zážitků, jako třeba objevení nejlepšího vynálezu lidstva - balonku. Jediné, o co mě Sofi připravila, bylo kousání předmětů (nikdy nám doma nic nerozkousala). A jsem si jistá, že nás ještě plno nádherných zážitků čeká...
Začaly jsme spolu chodit na cvičák a cvičit agility. Poznala jsem díky Sofi plno skvělých lidí, objevila jsem něco nového, nikdy mě nic nebavilo tak jako kynologie, agility a jiné psí sporty. Nejlíp se cítím na cvičáku, v přítomnosti stejně praštěných lidí, ale hlavně v blízkosti jedné miniborderky...
Všechno bohužel jednou končí=(
SOFINKA (14.12.2006-23.12.2009) byla můj první pejsek. I přes moje protesty, dostala jsem ji od kamarádky Klárky k Vánocům. No a tak jsme si Sofinku nakonec vzali. Nikdy jsem nelitovala...
Sofinka byla naprostej závislák, do všeho šla s chutí a obrovským elánem, pořád nám nosila tenisáky a ze všeho měla radost. I když začátky se Sofi byly docela těžké, nakonec jsme se sehrály a prostě patřily k sobě. Dělali jsme spolu agility, poslušnost, začínaly obrany a obedience, zkoušely frisbee a párkrát i coursing a flyball. Prostě všechno. Složily jsme i pár zkoušek a všechno bylo super. Měla jsem plno dalších plánů a vůbec si neuvědomovala, že se vše může změnit...
Sofinka byla můj smysl života. Sofinko, nikdy na tebe nezapomenem, navždy budeš PRVNÍ a to ti už nikdo nevezme. Strašně moc mi chybíš!!!!
Na Sofinčiny bývalé stránky se můžete podívat tady: www.sofi.estranky.cz
Sofinka byla naprostej závislák, do všeho šla s chutí a obrovským elánem, pořád nám nosila tenisáky a ze všeho měla radost. I když začátky se Sofi byly docela těžké, nakonec jsme se sehrály a prostě patřily k sobě. Dělali jsme spolu agility, poslušnost, začínaly obrany a obedience, zkoušely frisbee a párkrát i coursing a flyball. Prostě všechno. Složily jsme i pár zkoušek a všechno bylo super. Měla jsem plno dalších plánů a vůbec si neuvědomovala, že se vše může změnit...
Sofinka byla můj smysl života. Sofinko, nikdy na tebe nezapomenem, navždy budeš PRVNÍ a to ti už nikdo nevezme. Strašně moc mi chybíš!!!!
Na Sofinčiny bývalé stránky se můžete podívat tady: www.sofi.estranky.cz